Moravská galerie v Brně nedávno odprezentovala na ploše Uměleckoprůmyslového muzea výsledky živé interakce mezi patnácti umělci a patnácti vězni. A to v rámci koncepčně unikátního projektu Věznice: místo pro umění. Myšlenka spojit dva vzdálené, mřížemi oddělené světy skrze umění, jenž byla pro tuto výstavu klíčová, přinesla - krom vystavených děl - i několik palčivých otázek. Například do jaké míry může být spolupráce umělec – vězeň „autentická“ a do jaké míry byla vystavená díla výsledkem společného úsilí. Kdo a skrze koho přitom sledoval své vlastní zájmy?
Věznice: místo pro umění kurátorů Ondřeje Horáka, Ondřeje Chrobáka a Martiny Rekové je výstavní projekt, který zatím nemá, co se týče koncepce, v česko-slovenském galerijním kontextu obdoby. Již ze své podstaty se totiž vymykal prostým kolektivním výstavám, sdružujícím vystavující umělce často nahodile, bez propracovaného námětu, bez hlubší invence a (alespoň zdánlivé) instalační komplexnosti. Výstava Věznice: místo pro umění byla jiná. Měla velmi silnou jednotící myšlenku - umění do věznic a vězni do galeriíí - a sklouzávala zcela přirozeně do vod participativního umění (pozn. jak o něm hovoří např. Jan Zálešák). Kdy v mnoha ohledech de facto naplňovala jeho definici - od nerovné hierarchické struktury (vězni a umělci si nejsou rovni) až po vytváření a naplňování uměleckého rámce samotnými účastníky projektu. V mnoha ohledech pak byla výstava dokonce angažovanou. Zejména co týče propojení dvou vzdálených „světů“.
Aneb nápad propojit svět venku s uzavřeným světem věznice skrze umění byl, dle mého, hlavním „tahákem“, který lákal samotné umělce do spolupráce s vězni a diváky do výstavních prostor galerie. Ona možnost prohlédnout si svět, jenž je nepřátelský, nehostinný a cizí po všech stránkách se nenaskýtá každý den. Jedná se o jakousi „řízenou“ exkurzi do vzdálených končin, kdy jsou průvodci samotní umělci a trestanci.
Živý (kurátory zprostředkovaný) dialog mezi umělci a vězni, jenž probíhal - a v mnoha případech dokonce stále probíhá - skrze poštovní korespondenci položil základy celé výstavě. Bez této komunikace mezi samotnými účastníky by totiž nevzniklo ani jedno z vystavených děl. Ty byly, co se týče námětů, založeny ze strany vězňů velmi subjektivně. Samotní umělci je poté objektivizovali, racionalizovali. Dá se říci, že skrze některá díla dokonce (nevědomky?) prosazovali vlastní umělecké strategie a záměry. Od prvotní kontaktáže umělci „své“ vězně většinou naváděli a ukazovali jim směr, dávali nové podněty a udávaly tón celého díla. Což se dá na jednu stranu pokládat za přínos této výstavy, na druhou i za přítěž, neboť díla ztrácela mnoho ze své autenticity. Umělci nápady vězňů filtrovali, přizpůsobovali je své vizi nebo se naopak „přiživovali“. Je tedy otazné, zda-li jsme skrze ně opravdu poznali trestance a jejich svět. Troufám si říci, že jsem spíše objevili jeden zbrusu nový, vytvořený na základě jejich neobvyklé spolupráce.
Výstava Věznice: místo pro umění tedy beze sporu disponovala jakousi „vnitřní silou“, byla koncepčně silná, participativní a víc než kolem samotných děl se točila kolem (nerovné) interakce umělec-vězeň, jenž zprostředkovala vhled do cizích světů jednotlivých trestanců. Kdy v konečném důsledku vlastně nezáleželo na autenticitě děl, ale na samotném procesu tvorby, na spolupráci mezi umělci a vězni.
