Ta dle mého názoru předvedla doslova kurátorský „majstrštyk“. Dokázala totiž na jednom patře SNG postihnout trend, jenž je aktuální hned pro několik uměleckých generací napříč médii (pozn. zde v rámci česko-slovenské scény).
Ačkoliv se úrovně jednotlivých děl liší, defragmentace, ke které se Petra Hanáková podrobněji vyjadřuje v rámci svého kurátorského textu, sehrává mezi nimi roli spojující linky. Drží jinak nekompaktní - hovoříme-li např. o věku autorů, použitých technikách apod. - kolektivní výstavu pohromadě. Je alfou i omegou jejího úspěchu. Delete. Umenie a vymazávanie nabízí víc než prosté kolektivní výstavy. Ukazuje krom avizovaného vymazávání, uvolňování, čištění, cenzury, autocenzury atd. zejména jiné přístupy ze strany umělců a umělkyní a zcela opačná východiska tvorby, než na jaká jsme běžně zvyklí. Aneb i prázdná místa mohou být obsahově plná...a bílá plocha není čistě bílá – naopak. Dá se říci, že informace se stejně tak, jako energie neztrácí, ale transformují. Jen je třeba zařadit je do kontextu.
Co se týče vystavených děl, jsou na Delete. Umenie a vymazávanie rovnoměrně zastoupeny práce malířské – vyzdvihla bych zejména práce Mariany Sedlačíkové - , novomediální (foto, video) i práce takřka „archeologické“ povahy, pracující s papírem a starými dokumenty z dob normalizace (Monogramista T.D., Ďurček), v rámci kterých má člověk dojem, jako by se ocitl v přísně střeženém archivu komunistického lágru...Nakonec zmíním ještě instalaci - kterou slabší povahy dozajista „ocení“ - Ľuby Sajkalové Nepřítomné tělo I., vyjadřující pomíjivost naší tělesné schránky.